Stanovení nákladů exekuce před rozvrhovým jednáním

V exekuční praxi nebývá vždy jednoznačně řešena otázka, zda po právní moci usnesení o příklepu a doplacení nejvyššího podání má být přistoupeno k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce a teprve poté k předvolání k rozvrhovému jednání, či zda se o nákladech exekuce rozhoduje přímo v usnesení o rozvrhu.

 

Přikládám několik argumentů nasvědčující tomu, že o nákladech exekuce v případech úspěšné dražby se nerozhoduje samostatně příkazem k úhradě nákladů exekuce, ale přímo v usnesení o rozvrhu.

Příkaz jako exekuční titul

Před závorku je vhodné poznamenat, že příkaz k úhradě nákladů nelze ani dnes považovat za monopolní formu pro stanovení nákladů exekuce. Exekutor dnes běžně rozhoduje o nákladech řízení při zastavení exekuce právě tímto usnesením, a nikoliv jinou formou. Má-li se rozhodnutí o nákladech exekuce stát samostatným exekučním titulem, pak je dokonce taková forma stanovena jako výlučná.

Koneckonců judikatura již dnes příkaz k úhradě nákladů exekuce nepovažuje ani za exekuční titul (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové spis. zn. 17Co 488/2010).

 

Proč nelze příkaz před rozvrhem vydat?

 

Kruciální výtka, proč rozhodnutí o nákladech exekuce (příkaz k úhradě) nelze učinit samostatně, vychází z procesní logiky a z definice nákladů exekuce.

Po zaplacení nejvyššího podání a nabytí právní moci usnesení o příklepu soud přistoupí podle § 337 odst. 1 k nařízení jednání o rozvrhu. Stejným způsobem postupuje i soudní exekutor, když exekuční řád nestanoví nic jiného.

Je nezbytné, aby exekutor před tím, že předvolání účastníky rozvrhu (§ 337odst. 2) vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, rozeslal ho oprávněnému a povinnému a vyčkal na jeho právní moc?

Převažující praxe exekutorských úřadů setrvává na tom, že příkaz k úhradě se vydává ante portas. V rámci rozvrhového jednání a rozhodnutí se již bez dalšího vychází ze závěrů, které byly učiněny v tomto příkazu.

Mám za to, že takový postup ale neobstojí. Úprava rozhodování o nákladech exekuce při prodeji nemovitosti je totiž svou povahou úpravou zvláštní, odchylnou od § 88 EŘ, a vyžaduje, aby o nákladech bylo rozhodováno jiným procesním prostředkem než je příkaz k úhradě nákladů exekuce – totiž  v samotném usnesením o rozvrhu.

Ukažme si nyní ta ustanovení, která k těmto závěrům vedou.

Podle § 5 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. platí, že pokud při exekuci prodejem nemovitostí byly uspokojeny zcela nebo zčásti nároky oprávněného, toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný anebo věřitele povinného, který podal přihlášku, je základem pro určení odměny ta část rozdělované podstaty, kterou byly takto uspokojeny nároky těchto osob.

     Pro určení základu odměny je tak zcela klíčová úvaha, které pohledávky a v jaké výši budou v rámci rozvrhu uspokojeny. Bez této elementární úvahy nelze stanovit tu část rozdělované podstaty, která k uspokojení věřitelů slouží. Jinými slovy: výrok o nákladech exekuce (resp. o odměně exekutora) je závislým výrokem ve vztahu k ostatním výrokům v usnesení o rozvrhu. 

     A částečně tato úvaha platí i v obráceném sledu: některý z výroků o rozvrhu (o přikázáním části rozdělované podstaty některému věřiteli) je závislý na určení výše nákladů exekuce. Oč větší (menší) budou stanoveny náklady exekuce, o to menší (větší) bude částka, kterou lze přikázat přihlášeným věřitelům.

 

Pohledávky a rozdělovaná podstata

 

     K tomu, abychom mohli zodpovědět onu kruciální otázku rozvrhové jednání, která je naznačena v § 5 odst. 3 exekutorského tarifu, tedy, jaká část podstaty bude použita na uspokojení nároků přihlášených věřitelů, musíme bezpodmínečně znát výsledek rozvrhového jednání podle § 337b odst. 3.

Každý z přihlášených věřitelů totiž může popřít vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí. V rámci rozvrhového jednání tak může dojít k tomu, že některý z věřitelů popře důvodně pravost pohledávky, která se exekutorovi mohla zdát před tímto jednáním jako nesporná a která se těšila takovému pořadí, že by mohla být uspokojena. Taková skutečnost pak pochopitelně bude mít vliv na určení výše základu pro výpočet odměny.

Pokud tedy exekutor ještě před rozvrhovým jednáním, vydává příkaz k úhradě nákladů, musí takovou úvahu nutně vést. Musí si udělat jasný závěr o tom, z čeho odměnu vypočítá (z jakého základu). V podstatě tak předpokládá, které pohledávky považuje za nesporné, které nebudou popřeny. Předjímá tak (byť nikoliv expressis verbis), jak rozhodne v rámci rozvrhu o povaze té které pohledávky. V tuto chvíli však nezná názor přihlášených věřitelů a neví, zda v následně nařízeném rozvrhovém jednání nedojde k popření některé z pohledávek. Vydat příkaz k úhradě nákladů před provedeným rozvrhovým jednání tak trochu připomíná dělat účet bez hostinského.

Kdo může proti nákladům brojit?

Nejčastější a nejzřetelnější obrannou námitkou, proč vydávat příkaz k úhradě ještě před nařízením rozvrhového jednání, spočívá v tom, že se výše nákladů exekuce jaksi „zafixuje“ a pro účely rozvrhu již není možné ji měnit. Zatímco proti příkazu k úhradě nákladů svými námitky může brojit jen oprávněný a povinný, okruh účastníků rozvrhu je značně širší (§ 337 odst. 2 OSŘ). Namítá se tak, že více osob může napadnout náklady exekuce, zatímco podle exekučního řádu přísluší takové právo jen omezenému okruhu osob. 

Je však taková námitka důvodná? Obstojí ve světle popěrného práva účastníka rozvrhu, resp. jeho práva podat odvolání proti usnesení o rozvrhu?

Domnívám se, že nikoliv. Představme si, že účastník rozvrhu bude tvrdit, že byl zkrácen na svých právech tím, že odměna exekutora (resp. náklady exekuce jako celek) byly vadně stanoveny a jemu se na základě toho nedostalo tolik, kolik by mu příslušelo, kdyby náklady byly jiné. Může odvolací soud takový odvolací důvod pominout?

A nebo jiná situace: oprávněný (povinný) napadne usnesení o rozvrhu. Jeho odvolání přitom není vázáno ani na vznesení popěrných námitek (SJ 2002/142, s. 2557) a byť výši nákladů vůbec nerozporuje, odvolací soud může podle § 212 písm. b) OSŘ překročit meze, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, pokud na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen. V rámci takového přezkumu se odvolací soud může náklady exekuce zabývat.

Odvolací soud je povolán, aby usnesení o rozvrhu přezkoumal v napadeném rozsahu. Pokud bude odvolatelem tvrzeno, že vada spočívá v nesprávně určených nákladech, není dán žádný zákonný důvod, proč by odvolací soud neměl takové náklady přezkoumávat. Byť již formálně nemůže měnit či jinak revokovat příkaz k úhradě nákladů exekuce, nelze mu zabránit, aby věcně náklady exekuce přehodnotil.

Nelze ani přehlédnout, že příkaz k úhradě nákladů exekuce, byť pravomocný, nepředstavuje pro odvolací soud překážku věci rozhodnuté, resp. rozhodnutí, kterým by byl odvolací soud vázán. I pro odvolací soud totiž platí § 135 odst. 2 OSŘ, že v „otázkách, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.“

Odvolací soud tak posuzuje otázku nákladů exekuce, resp. pohledávku v první skupině (§ 337c odst. 1 písm. a)OSŘ ve spojení s § 66 odst. 7 EŘ) zcela samostatně a nic mu nebrání, aby se od výroku, který je v příkazu k úhradě nákladů exekuce, odchýlil.

Závěrem

Uzavírám tedy, že v rámci exekuce prodejem nemovitostí nelze ohledně nákladů exekuce, které vznikly v souvislosti s tímto exekučním způsobem, vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce. Tento příkaz nepředstavuje jedinou formu rozhodování o nákladech exekuce a zvláštní úprava vyvolaná povahou rozvrhu má přednost před obecnou úpravou danou v § 87 a 88 EŘ.

     Po zjištění, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel doplatil nejvyšší podání, tak soudní exekutor rovnou přistoupí k nařízení rozvrhového jednání.