Doktrína Piercing the corporate veil

 

V exekuční praxi je poměrně významným jevem stav, kdy dlužník – právnická osoba je zcela nemajetný a nevykazuje žádné zjevné ekonomické aktivity, což bývá důvodem pro zastavení exekuce.

Jako jejich statutární orgány, společníci či zakladatelé vystupují fyzické osoby, které (s lehkostí a drzostí sobě vlastní) zakládají další a další obchodní společnosti, které často dopadají stejným nebo obdobným způsobem.

To vše se děje na úkor věřitelů, neboť ti nemají reálnou možnost zjistit si skutečný ekonomický stav takových subjektů. Údaje, které o sobě také osoby musejí reportovat do veřejně dostupných databází jako je např. obchodní rejstřík, resp. sbírka listin, jsou poměrně mizivé, zastaralé a nevypovídající o skutečném ekonomickém stavu takové společnosti, resp. o schopnosti dostát svým smluvním či jiným závazkům.

Není ojedinělým případem, kdy věřitel se od takového subjektu nedočká žádného plnění či alespoň zajištění své pohledávky. Svůj nárok následně úspěšně žaluje, vynakládá tak další výdaje na získání rozhodnutí, aby se konečně v exekučním řízení dozvěděl, že není z čeho jeho pohledávku uspokojit. Hodnota získaného exekučního titulu pak není větší než hodnota papíru a použitého inkoustu.

Přesto však v očích takového věřitele dochází ke zjevné disproporci mezi takovým zjištěním a skutečným stavem, který může pozorovat. Jednatelé či společníci takové obchodní korporace zakládají (nebo už založili) další společnost či společnosti, jejich firma nikoliv náhodou připomíná předchozí firmu a tyto fyzické osoby samy sebe opětovně obsazují do statutárních orgánů. Kruh se uzavírá. Nové kolo „podnikání“ jakoby z čistého stolu se rozjíždí znovu! Po nějaké době přichází to, co bylo popsáno výše – nezaplacené faktury, dlouhá soudní řízení, odvolání, na konci odsuzující rozsudky a exekutorovo zjištění, že není kde a co zabavit.

Obdobný scénář pochopitelně platí i ve vztahu mezi právnickými osobami, kdy jeden subjekt zakládá či vstupuje do jiné právnické osoby.

V praxi nebývá ani řídkým případem, kdy dlužník – fyzická osoba vykazuje všechny znaky úpadku, jak je definuje insolvenční zákon, přesto však prostřednictvím řady právnických osob ovládá nezanedbatelný majetek.

 

 

  Oddělená identita právnické osoby

Současná právní úprava stojí na principu „oddělené odpovědnosti“. Právnická osoba je autonomním subjektem odděleným majetkově od svých zakladatelů či statutárních orgánů. Z našeho pohledu stručně řečeno: za svoje dluhy odpovídá právnická osoba jen svým majetkem, odpovědnost jiných osob je v zásadě úplně potlačena (u kapitálových společností), nebo je jinak limitována (výše ručení např. doposud vázána na výši nesplaceného vkladu u společníka s.r.o.). Úprava tak chrání osobní majetek společníků a ochraňuje tak „majitele“ těchto společností nést odpovědnost za jejich dluhy.

Překážkou směřující k dovršení tohoto procesu je taková míra autonomie právnických osob, která ve svém důsledku vede k nezávislosti právnických osob vůči třetím osobám. Právnickým osobám tedy chybí zejména odpovědnostní vazby na ty osoby, které stály u zrodu realizace vůle té které právnické osoby a stávají se tak právně neproniknutelnými.

Jen na okraj: ani tam, kde toto majetkové oddělení není provedeno (myšleno u osobních společností), nedokáže doposud české procesní právo reagovat adekvátním způsobem.

Hmotné právo sice dovoluje věřiteli uspokojovat se nejen z majetku právnické osoby, ale i jejich společníků (typicky u společníků veřejné obchodní společnosti ručících za veškeré závazky solidárně a celým svým majetkem). Na věřiteli však zůstává povinnost domoci se vydání exekučního titulu přímo proti společníkům v samostatném řízení, resp. žalobou proti těmto společníkům.

Přitom úprava exekučního práva platná do roku 1950 připouštěla, aby podle exekučního titulu vydobytého proti veřejné obchodní společnosti nebo proti společnosti komanditní byla povolena exekuce přímo na jmění jednotlivých společníkům ručících osobně. Oprávněný musel toliko prokázat výpisem z obchodního rejstříku, že ten, proti němuž exekuce má býti vedena, v tomto čase ještě náleží ke společnosti jako společník.

 

  Jak z této situace ven?

Zdá se, že přísná izolace odpovědnosti právnické osoby je nadále neudržitelná. Zřetelně se tak prosazují tendence prolamující tuto přísnou hranici. Jednoznačným smyslem úpravy je posílení ochrany věřitelů.

     Soudy v kauzách týkajících se propíchnutí závoje společnosti odvíjejí svoje rozhodnutí téměř vždy od stejného rudimentu - takový postup představuje spravedlivý právní prostředek (equitable remedy), který mohou uložit z důvodu zamezení nespravedlnosti.

Tyto snahy bývají označovány různě, v oblasti německého právního řádu se označují jako Durchgriffstheorie, v teritoriu, kde se uplatňuje common law, pak  piercing the corporate veil, do češtiny přeložitelné poeticky jako „propíchnutí závoje společnosti“ či (poněkud suše) jako relativizaci právnických osob. V dalším textu bude pojednáno této doktríně, jak je uplatňována americkými soudy

 

 

  Kdy může dojít k propíchnutí závoje?

Soudní praxe rozlišuje v podstatě tři přístupy k tomu, kdy dovolí věřitelům prolomit hranici právnické osoby. Pokud věřitel se svou argumentací uspěje, soud vysloví odpovědnost jednoho nebo více společníků za závazek společnosti vůči věřiteli.

Soudy tak ve svých úvahách pátrají jednak po skutečném účelu (bod 5), nebo po charakteru daného podnikání (bod 6). Samostatnou kapitolu pak představuje vymezení šablon, podle kterých se žaloba posuzuje.

 

Reason by pejorative

Některá rozhodnutí při vymezení této doktríny jsou postavena na negativním vymezení důvodu, proč daná obchodní společnost vzniká. Častým odůvodněním takového rozhodnutí je konstatování, že daná společnost byla pouhou „zástěrkou“ (sham), „skořápkou“ (shell) nebo pouhé alter ego žalovaného, či jen „instrument“. Soud si klade otázku, zda obchodní společnost měla nějaký hmotný základ a zdůvodnitelnou potřebu založení. Sleduje se pohnutka zakladatele společnosti, pátrá se po důvodu, který vedl ke vzniku společnosti.

Tak př. v případu, Kinney Shoe Corp. vs. Polan (rozhodnutí United States Court of Appeals ze dne 17.7. 1991, 939 F. 2d 209 (4th Cir. 1991), šlo o to, že byly založeny dvě obchodní společnosti. Jedna z nich, leasingová společnost bez vlastního majetku, si od žalobce pronajala provozovnu a zařízení a tyto následně pronajala druhé, výrobní společností. Soud označil leasingovou společnost jako „jasnou zástěrku“ (transparent shell). Soud poukázal na skutečnost, že žalovaný nedodržel formality (nesvolání shromáždění a nezvolení orgánů leasingové společnosti) spojené s fungováním společnosti, a že leasingovou společnost založil zjevně za účelem zamezení odpovědnosti výrobní společnosti za pronájem dané provozovny a zařízení.

„Je dnes pevně uznáváno, že korporace je zvláštní entitou, odlišnou od jejich manažerů a společníků. Tento koncept je ale právní fikcí a v našem právu je již nyní zakotveno, že jako obecný princip tato fikce nebude použita, pokud je tak třeba s ohledem na dané okolnosti, kterou jsou mimo účel a smysl této fikce, a pokud následování této fikce by vedlo k nespravedlnosti nebo nespravedlivým konsekvencím.“

Nutno však poznamenat, že samotné založení korporace proto, aby byla limitována odpovědnost jejího zakladatele, není samo o sobě nic závadného.

 

Charakterový test

Při rozhodování o propíchnutí závoje soudy posuzují etiku podnikání žalovaného. Zvažuje se, zda v případě platební neschopnosti se jedná o opravdovou, řádnou obchodní společnost, která pouze neměla štěstí, anebo se jedná o korporátní jednání na hranici zákonnosti („sharp operator“).

 

 

Přístup podle šablony

Při uplatnění doktríny propíchnutí závoje sahají soudy často ke katalogu šablon přístupu (template approach), který je vytvářen na základě předchozích rozsudků a který obsahuje více či méně jasné indikátory nasvědčující nekalému jednání.  Tyto šablony jsou potom konfrontovány s konkrétním případem.

         Pokud dostatek důvodů v konkrétním případě odpovídá tomuto katalogu, rozhodne o propíchnutí závoje společnosti.

Takový důvody nejčastěji jsou:

1)       podkapitalizace,

a. společnost nedisponuje dostatečným kapitálem pro svoje podnikatelské aktivity,
b. nikdy žádný majetek neměla (Kinney Shoe),
c. kapitál byl nepatrný ve srovnání s povahou podnikání a rizikem ztrát, (Minton),

2)       nedodržování formalit spojených s fungováním společnosti,

a.    nedodržení povinnosti vydat akcie (Kinney Shoe Corp. v. Polan)

1. b.    nedodržení povinnosti svolávat shromáždění akcionářů ke zvolení ředitelů, svolávat shromáždění ředitelů nebo sestavovat zápisy z takových shromáždění (Sea-Land Services, Inc. v. Pepper Source)

c.    nedodržení povinnosti formálně schválit nebo pečlivě zdokumentovat transakce mezi společností a jejím společníkem či společníky nebo mezi příbuznými společnostmi – společností mateřskou a společností dceřinou (De Witt Truck Brokers v. Ray Flemming Fruit Co.)

3)       neplacení dividend,

4)       úpadek společnosti v určitém časovém úseku,

5)       získávání (používání) majetku společnosti dominantním akcionářem pro jeho/její vlastní potřebu, (neschopnost udržet si odstup od propojených osob alespoň „na délku paže“),

6)       špatné fungování orgánů společnosti (nefungování členů představenstva ani ředitelů kromě osoby žalovaného),

7)       absence nebo nesprávnosti záznamů o fungování společnosti,

8)       manipulace s aktivy a pasivy za účelem koncentrace aktiv nebo závazků,

9)       prolínání majetku společnosti a společníků,

10)    zatajení nebo zkreslování členů,

11)    nefunkční management.

Příkladem takového katalogu je rozhodnutí ve věci DeWitt Truck Brokers v. W. Ray Flemming Fruit Co. [540 F.2d 681 (4th Cir. 1976)]. Žalovaný byl akcionář s devadesáti procentním podílem akcií společnosti, která pro pěstitele za úplatu prodávala jejich ovoce. Žalobcem byl dopravce, kterému tato společnost neuhradila jeho pohledávku, přestože od pěstitelů získala prostředky na úhradu nákladů na dopravu.

 

 

Kontrola nebo dominance (control or domination)
 

Častým důvodem propíchnutí závoje společnosti je dominance určité osoby ve společnosti nebo kontrola určité osoby nad společností.  Nestačí však pouhá existence dominantního postavení, ale musejí být splněny i následující znaky:

a)   kontrola nejen finanční, ale i kontrola řízení společnosti a obchodních praxe ve vztahu k dotčené transakci a to takovým způsobem, že společnost neměla v té době oddělenou mysl, vůli ani existenci jako takovou. Nedostačuje pouhé vykonávání běžné kontroly, ale musí jít o „kontrolu nepřípustnou“, která svojí intenzitou působí tak, že daná obchodní společnost už nemá svoji mysl (mind). Oddělené osoby společnosti a jednotlivce v podstatě dále neexistují. Trvání na fikci samostatnosti společnosti za daných okolností by schválilo podvod nebo podporovalo bezpráví či nespravedlnost.

b)   žalovaný využil kontrolu ke spáchání podvodu nebo jiného protiprávního jednání, k porušení zákonných nebo jiných právních povinností nebo k nečestnému a nespravedlivému jednání porušujícímu práva žalobce, a

c)   tento podvod (fraud) nebo jiné protiprávní, nečestné či nespravedlivé jednání (wrong) bylo příčinou, která způsobila žalobci újmu.

Podvod, který je základem pro propíchnutí závoje společnosti, bývá nejčastěji založen na některém z těchto důvodů:

a)   nepravdivé nebo nepřesné informace o finančním stavu společnosti. Jakékoliv závažné zamlčování skutečností vede k odpovědnosti takového společníka.

Na druhou stranu soudy nepovolují propíchnutí závoje společnosti z důvodu nedostatečné kapitalizace ve prospěch věřitele, který byl plně informován o finančním stavu společnosti.

b)   slib žalovaného, kterým deklaruje určité jednání společnosti. O podvod se ale bude jednat v případě, kdy v okamžiku slibu tento většinový společník zamýšlel nesplnění závazku společnosti.

Příkladem je kauza Sea-Land, ve které většinový společník poskytl záruku, že společnost žalobci zaplatí, pokud bude mít dostatečné prostředky. V okamžiku kdy žalovaný tuto záruku poskytoval, měl už v úmyslu zmanipulovat majetek mezi různými společnostmi, které vlastnil, a to tak, aby společnost, která byla dlužníkem, neměla dostatek finančních prostředků k úhradě svého dluhu.

Stejně je posuzováno jednání, kdy většinový společník při uzavírání smlouvy ví, že společnost tyto závazky nikdy nesplní.

c)   věřitel je ve víře, že jeho pohledávka bude splněna osobou odlišnou od společnosti.

Touto osobou může být buď většinový společník společnosti, nebo příbuzná společnost. Pokud zajištění splňuje právní náležitosti takovým způsobem, že vzniká nový právně závazný kontrakt, o propíchnutí závoje se nemusí vůbec rozhodovat.

 

 

Protiprávní obchodní jednání žalovaného s věřitelem

Pozoruhodný je i přístup soudu v případech, kdy při obchodním jednání často dochází k situaci, kdy žalovaný dlužník uveden svými výroky a jednáním věřitele v omyl o schopnosti společnosti dostávat svým závazkům. Tyto klamavé výroky nebo jednání žalovaného mají vliv na rozhodnutí věřitele obchodovat se společností.

Ve své podstatě se nejedná ale o pravé propíchnutí závoje společnosti, neboť žalobce uplatňuje svůj nárok vyplývající ze smlouvy přímo vůči společníkovi, který jednal klamavě.

Společník je totiž smluvní stranou na základě své osobní záruky (osobního slibu), a je proto odpovědný za svůj vlastní delikt. Soud totiž takové jednání nepovažuje za jednání společnosti, byť formálně byl kontrakt se společností uzavřen.

Nevyslovuje se proto v těchto případech nutně odpovědnost společníka za závazek společnosti, tedy propíchnout závoj společnosti, jde o přímou odpovědnost žalovaného na základě jeho vlastního deliktu či kontraktu.

 

Nedovolené zacházení žalovaného s majetkem společnosti  (self-dealing)

 

Nejčastějšími případy tohoto „samoobchodování“ je

• půjčování si prostředků od společnosti nebo půjčování prostředků společnosti většinovým společníkem za účelem dosažení vlastního prospěchu,

• spekulativní stahování a přelévání kapitálu kvůli daňovým únikům,

• prodeje podniků fyzických osob za symbolickou cenu jednočlenné vlastní společnosti,

• uzavírání smluv mezi jednočlennou společností a jejím jediným společníkem, byť se z formálního hlediska jedná o právní úkon dvoustranný,

 

• kombinování vlastních prostředků a prostředků věřitelů.(commingling),“

•  protiprávní převod peněžních prostředků společnosti na účet žalovaného (siphoning).

Všechny tyto okolnosti bývají zřetelným a častým důvodem pro uplatnění doktríny propíchnutí společnosti.

 

 

Smluvní nároky vs. odpovědnost z deliktu

 

         V případě, že na soudu je uplatňována žaloba z titulu odpovědnosti za mimosmluvní škodu (tortu), je v rozhodnutí soudu patrná tendence přistupovat k těmto žalobcům poněkud benevolentněji než k žalobcům žalující na nenaplnění smlouvy.

Obecně se má za to, že věřitelé uplatňující nároky vyplývající ze smlouvy, pokud žádají propíchnutí závoje společnosti, zasluhují méně pochopení ze strany soudu. Oni sami se rozhodli obchodovat s právnickou osobou, jejíž společníci mají omezenou či žádnou odpovědnost. Společníci si zvolili způsob podnikání ve formě společnosti s omezenou odpovědností, což je ve svém důsledku ofertou pro věřitele, kteří tím, že se rozhodnou se společností obchodovat a nepožadují osobní záruku (personal guarantee), takový návrh akceptují. Základním postupem v případech rozhodování o propíchnutí závoje společnosti za těchto okolností je tedy nalézt důvody, kterými lze ospravedlnit toto odstoupení stran od kontraktu.

Jeden z obecných důvodů neplatnosti kontraktu je uvedení v omyl či podvod (fraud). Proto pokud věřitel může dokázat, že žalovaný uvedl nepravdivé skutečnosti týkající se společnosti a on se na základě těchto skutečností rozhodl se společností obchodovat, bude to důvodem pro propíchnutí závoje společnosti.

Oproti tomu oběť žalující z deliktu se dobrovolně nerozhodla jednat se společností a akceptovat její omezenou odpovědnost.

Odpovědnost společnosti z deliktu velkou měrou vyplývá z doktríny zástupné odpovědnosti (vicarious liabitity) - odpovědnost společnosti za delikty jejich zaměstnanců spáchané v rámci jejich zaměstnání, a z doktríny odpovědnosti za výrobek (product liability) - odpovědnost společnosti za vady na výrobcích, které produkuje. V těchto případech zhusta dochází k  internalizaci cen takových protiprávních skutečností, tedy, že výrobce zahrnuje tuto skutečnost do ceny zboží nebo služeb.

 

Reverzní piercing

 

Většina případů propíchnutí závoje se týká relativizace statusu společnosti jako samostatné entity za účelem vyslovení odpovědnosti společníků této společnosti za dluhy společnosti. Někdy ale soud musí rozhodnout o relativizaci statusu společnosti jako samostatné entity z jiných důvodů.

Jednou z běžných situací je případ, kdy jednotlivec založí společnost s cílem získat výhody, které by v situaci, kdy by vystupoval jako fyzická osoba, nezískal.

Zajímavým příkladem v této souvislosti je případ Sea-Land Services, Inc. v. Pepper Source., kdy byla založena osobní odpovědnost akcionáře p. Marchese. Soud došel k závěru, že v rámci holdingu je přítomna taková jednota zájmu a vlastnictví, že ve skutečnosti nelze hovořit o oddělených osobách korporace a jejího vlastníka. Všechny korporace ve vlastnictví pana M. jsou v zásadě jen jeho „hračky“. Tento akcionář v zásadě řídil všechny společnosti sám ze své kanceláře, přičemž kdykoliv potřeboval peníze pro svou osobní potřebu, využil dané společnosti jako své osobní banky. M. dokonce neměl ani vlastní účet. Soud rozšířil odpovědnost i na korporace, kde nebyl jediným akcionářem („Marchese nebyl nijak ovlivněn skutečností, že nevlastnil všechny akcie dané společnosti, proč by tedy věřitelé měli k tomu přihlížet?“)

Jiným případe je situace, kdy relativizaci statusu společnosti jako samostatné entity sám společník. Příkladem je kauza ve věci Cargill, Inc. v. Hedge. Manželé vložili do společnosti svou farmu. Poté, co byl vynesen rozsudek jak proti společnosti, tak proti manželskému páru, manželé žádali pro farmu výjimku (homestead exemption). Na takovou výjimku měly ale nárok jen fyzické osoby.

 

Zákon o obchodních korporacích

 

Návrh zákona o obchodních korporacích, který má v budoucnu nahradit obchodních zákoník v části týkající se obchodních společností a družstev, přistupuje k ochraně věřitelů poněkud jiným způsobem.

V případě, že by statutární (či obdobný) orgán nebo jeho členové, případně osoby, které je ovlivní či řídí, přivedly společnost do úpadku, nastupují pravidla uvedená v § 75 návrhu. Předpokládá se, že takové právo bude moci věřitel společnosti využít teprve v souvislosti s likvidací společnosti, tedy za stavu, kdy právně zaniká a její dluhy tak zůstávají „viset ve vzduchu“. Člen nebo bývalý člen statutárního orgánu nebo osoba v obdobním postavení zrušené obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné, budou za splnění závazků ručit.

V případě, vztahu mezi vlivnou a ovlivněnou osobou, pak zákon v § 76 odst. 2 zavádí princip ručení věřitelům ovlivněné osoby, pokud ovlivněná osoba nebude moci zcela nebo zčásti takové pohledávky splnit.

Zákon tak zachovává oddělenou identitu osob s tím, že samotná pravidla prolomení slupky odpovědnostního subjektu mají být věcí  výkladu deliktních pravidel zákoníku občanského.